Bludné proudy

Šel jsem si umýt ruce a dostal jsem ránu. Co to bylo? Buďto mýdlo se splašilo, ale to rovnou zavrhuji, nebo v Praze začal dodávat vodu provozovatel jaderné elektrárny a strčil vodovodní zástrčku do špatné  zásuvky. Nebo prostě elektrické kabely prorostly do vodovodního potrubí. A proudy tekly spolu. Jeden vedle druhého. Ruku v ruce až na moje ruce a tam: řach! Ani nevím, kdo to byl. Jestli Archimedes nebo Galvani. To se ví, že bych je hnal. Úplně mi to zkřečovatělo prsty. Hned jsem si zvyk. Bylo to celkem fajn. Takové lehké svrbění.   

Co se děje v hlavě, když se v ní objeví proudy, které tam nečekáme? Třeba proud libida, který měl vtéct do dnešní pracovní náplně je (opět) přesměrován k nějaké velmi nepracovní náplni, k prokrastinaci. A když už teče kam nemá, tak s ním nikdo nehne. Teda aspoň zevnitř to jde dost těžko. Zkuste si vlézt do potoka a holýma rukama jej uhnout ba jenom o deset centimetrů. Bez šance. A co potom manipulace s proudem libida v našem nevědomí. Pomůže jenom 24 hodinový restart - vyspat se z toho do nové naděje. Nicméně v té práci to nakonec hezky pěkně uteče a hurá domů. Jenom ta výčitka se v hlavě motá pořád dokola.

A nebo nám někdo udělal něco nepěkného a my mu nedali najevo, že takhle ne. Žere nás to. Místo daní najevo jsme to polkli a nechali na později. Ale pořád se nemůžeme zbavit snění o tom, jak příště to provedeme lépe, nejlépe, bezchybně.

A nebo jsme něco provedli sami a neomluvili se za to, ba co víc, ani si sami nepřiznali, ze jsme něco provedli. Radši to honem-honem zahodit do naší vnitřní popelnice.

Ale pozor! Ta popelnice je naší nedílnou součástí. Tu už nikdo nevyváží na skládku. Z té popelnice poté bereme všechny nápady pro další život. A tak to smetí, které do ní uložíme, musíme zase jednou vytáhnout na světlo světa. Hezky jedno po druhém. A když ne, když to tam necháme příliš dlouho hnít. Tak to teda potom potěš koště. To začneme i pěkně zapáchat. Tak nějak zevnitř. A nezamaskujeme to sebekvalitnejším líčením a parfémy a ani šaty, které dělají člověka. Ani náhodou. Možná na chvilku, ale pak nás stejně každej prokoukne, teda pročuchne. Ale v tý hlavě se nám to točí. Taková jakoby nějaká výčitka. Co s tím? Potlačit to, zastrčit, schovat. Ať to nikdo nevidí. Hlavně sami ať to nevidíme. Nevidíme, ale máme takový trošku divný pocit, že se teď na nás ostatní víc dívají. Že to musí vidět. Ale ne, to nemůžou tušit. Vždyť hlava není skleněná kulička. Ale když už tam toho máme moc, tak to začne bublat. Všechny ty tlející organopsychické zbytky našich nedojedených životních zážitků. A jak to tleje, tak to teče a roste. Sedíme na víku vnitřní popelnice a už to nedokážeme zadržet. Ze všech sil se zapíráme, kde se dá a nejde se tomu vzepřít. Obsedantní potřeba se vyprázdnit. Popelnice roste, až začne zabírat celý prostor naší psyché. Homo sapiens fekalis. Všechen čas a energii nám zabírá maskování toho, že nás pohltilo mentální rectum, ze kterého tryskají bludné proudy.

Ale to už je trošku extrémní případ. Taková hysterická asociace ad absurdum.

Jinak. Tak tedy něco nám nepříjemného jsme malinko schovali. To, co bychom radši, aby ani nebylo. Ale co se s tím stalo? Jenom novorozenci nedokážou pochopit, že kašpárek, který se schoval do skříně, pořád existuje. Každou nepříjemnou myšlenku, kterou schováme do naší nevědomé skříně, nemůžeme považovat za definitivně ztracenou.

Takže jak? Prevence. Údržba. To je klíč. Nepouštět do sebe odpadní proudy své, ani jiných. Dříve nebo později bychom nad nimi ztratili kontrolu a staly by se z nich proudy bludné. A čím víc jich bude, tím složitější je bude hledat a těžko se nám bude rozmotávat bludné klubko v nás.

To se lehce řekne. Kdybysme začínali s čistým štítem. V okamžiku, kdy o svých bludných proudech začneme přemýšlet, už jich v sobě máme požehnaně. Všichni! Hezky jsme si to do sebe ládovali celý život a doteď o nich ani nevěděli.

Ale nevadí. Je to sice piplačka, ale jsme si schopni zjednat nápravu. Závadu na nevhodně uzemněném vedení se nám podaří odstranit mravenčí pílí při jeho analýze milimetr po milimetru a opravou nalezených děr v izolaci. Výsledný vodič bude i o poznání kratší, protože povede přímo. Ušetříme spoustu energie na jeho údržbě a ještě nám začne docházet i spousta nových věcí, které dříve transportem vodǐčem tak nějak vyhnily.

A taky že ne! Výčitka, kterou jsme pustili ze svého dohledu, si teprve začne užívat. Jung tento proces popisoval jako vznik autonomní bytosti v nevědomí, která žije svým vlastním životem.

Z energie výčitky nebo křivdy, kterou jsme schovali před světem i vlastním vědomím, se stane bludný proud.

Bludný proud, který proudí půdou našeho nevědomí a má schopnost korodovat základy našich mentálních mostů. Stejně jako bludný proud špatně uzemněného vodiče ve vlhké půdě. Základy rozleptává tak dlouho, dokud se sami nezhroutí. Nebo je "jenom" oslabí. Oslabený most neunese vlak, který na něj jednou dorazí. Vlak plně naložený stresem. Zřítí se do hlubin naší psychiky a cestou strhává vše, co mu stojí v cestě. Šílenství. To je výsledek zanedbaných bludných proudů. Destruktivní proces je příliš silný. Teď už to bude chtít mnohem víc energie, aby se napravily napáchané škody. Pokud bylo dosaženo psychického horizontu událostí a je definitivně přerušen kontakt s realitou, tak už ani nemusí být návratu zpět.