Šel jsem
si umýt ruce a dostal jsem ránu. Co to bylo? Buďto mýdlo se
splašilo, ale to rovnou zavrhuji, nebo v Praze začal dodávat vodu
provozovatel jaderné elektrárny a strčil vodovodní zástrčku do
špatné zásuvky. Nebo prostě elektrické kabely prorostly do
vodovodního potrubí. A proudy tekly spolu. Jeden vedle druhého.
Ruku v ruce až na moje ruce a tam: řach! Ani nevím, kdo to byl.
Jestli Archimedes nebo Galvani. To se ví, že bych je hnal. Úplně
mi to zkřečovatělo prsty. Hned jsem si zvyk. Bylo to celkem fajn.
Takové lehké svrbění.
Co
se děje v hlavě, když se v ní objeví proudy, které tam
nečekáme? Třeba proud libida, který měl vtéct do dnešní
pracovní náplně je (opět) přesměrován k nějaké velmi
nepracovní náplni, k prokrastinaci. A když už teče kam nemá, tak
s ním nikdo nehne. Teda aspoň zevnitř to jde dost těžko. Zkuste
si vlézt do potoka a holýma rukama jej uhnout ba jenom o deset
centimetrů. Bez šance. A co potom manipulace s proudem libida v
našem nevědomí. Pomůže jenom 24 hodinový restart - vyspat se z
toho do nové naděje. Nicméně v té práci to nakonec hezky pěkně
uteče a hurá domů. Jenom ta výčitka se v hlavě motá pořád
dokola.
A
nebo nám někdo udělal něco nepěkného a my mu nedali najevo, že
takhle ne. Žere nás to. Místo daní najevo jsme to polkli a
nechali na později. Ale pořád se nemůžeme zbavit snění o tom,
jak příště to provedeme lépe, nejlépe, bezchybně.
A
nebo jsme něco provedli sami a neomluvili se za to, ba co víc, ani
si sami nepřiznali, ze jsme něco provedli. Radši to honem-honem
zahodit do naší vnitřní popelnice.
Ale
pozor! Ta popelnice je naší nedílnou součástí. Tu už nikdo
nevyváží na skládku. Z té popelnice poté bereme všechny nápady
pro další život. A tak to smetí, které do ní uložíme, musíme
zase jednou vytáhnout na světlo světa. Hezky jedno po druhém. A
když ne, když to tam necháme příliš dlouho hnít. Tak to teda
potom potěš koště. To začneme i pěkně zapáchat. Tak nějak
zevnitř. A nezamaskujeme to sebekvalitnejším líčením a parfémy
a ani šaty, které dělají člověka. Ani náhodou. Možná na
chvilku, ale pak nás stejně každej prokoukne, teda pročuchne. Ale
v tý hlavě se nám to točí. Taková jakoby nějaká výčitka.
Co s tím? Potlačit to, zastrčit, schovat. Ať to nikdo nevidí.
Hlavně sami ať to nevidíme. Nevidíme, ale máme takový trošku
divný pocit, že se teď na nás ostatní víc dívají. Že to musí
vidět. Ale ne, to nemůžou tušit. Vždyť hlava není skleněná
kulička. Ale když už tam toho máme moc, tak to začne bublat.
Všechny ty tlející organopsychické zbytky našich nedojedených
životních zážitků. A jak to tleje, tak to teče a roste. Sedíme
na víku vnitřní popelnice a už to nedokážeme zadržet. Ze všech
sil se zapíráme, kde se dá a nejde se tomu vzepřít. Obsedantní
potřeba se vyprázdnit. Popelnice roste, až začne zabírat celý
prostor naší psyché. Homo sapiens fekalis. Všechen čas a energii
nám zabírá maskování toho, že nás pohltilo mentální rectum,
ze kterého tryskají bludné proudy.
Ale
to už je trošku extrémní případ. Taková hysterická asociace
ad absurdum.
Jinak.
Tak tedy něco nám nepříjemného jsme malinko schovali. To, co
bychom radši, aby ani nebylo. Ale co se s tím stalo? Jenom
novorozenci nedokážou pochopit, že kašpárek, který se schoval
do skříně, pořád existuje. Každou nepříjemnou myšlenku,
kterou schováme do naší nevědomé skříně, nemůžeme považovat
za definitivně ztracenou.
Takže
jak? Prevence. Údržba. To je klíč. Nepouštět do sebe odpadní
proudy své, ani jiných. Dříve nebo později bychom nad nimi
ztratili kontrolu a staly by se z nich proudy bludné. A čím víc
jich bude, tím složitější je bude hledat a těžko se nám bude
rozmotávat bludné klubko v nás.
To
se lehce řekne. Kdybysme začínali s čistým štítem. V okamžiku,
kdy o svých bludných proudech začneme přemýšlet, už jich v
sobě máme požehnaně. Všichni! Hezky jsme si to do sebe ládovali
celý život a doteď o nich ani nevěděli.
Ale
nevadí. Je to sice piplačka, ale jsme si schopni zjednat nápravu.
Závadu na nevhodně uzemněném vedení se nám podaří odstranit
mravenčí pílí při jeho analýze milimetr po milimetru a opravou
nalezených děr v izolaci. Výsledný vodič bude i o poznání
kratší, protože povede přímo. Ušetříme spoustu energie na
jeho údržbě a ještě nám začne docházet i spousta nových
věcí, které dříve transportem vodǐčem tak nějak vyhnily.
A taky že
ne! Výčitka, kterou jsme pustili ze svého dohledu, si teprve začne
užívat. Jung tento proces popisoval jako vznik autonomní bytosti v
nevědomí, která žije svým vlastním životem.
Z energie
výčitky nebo křivdy, kterou jsme schovali před světem i vlastním
vědomím, se stane bludný proud.
Bludný
proud, který proudí půdou našeho nevědomí a má schopnost
korodovat základy našich mentálních mostů. Stejně jako bludný
proud špatně uzemněného vodiče ve vlhké půdě. Základy
rozleptává tak dlouho, dokud se sami nezhroutí. Nebo je "jenom"
oslabí. Oslabený most neunese vlak, který na něj jednou dorazí.
Vlak plně naložený stresem. Zřítí se do hlubin naší psychiky
a cestou strhává vše, co mu stojí v cestě. Šílenství. To je
výsledek zanedbaných bludných proudů. Destruktivní proces je
příliš silný. Teď už to bude chtít mnohem víc energie, aby se
napravily napáchané škody. Pokud bylo dosaženo psychického
horizontu událostí a je definitivně přerušen kontakt s realitou,
tak už ani nemusí být návratu zpět.
ten feeling není sám od sebe
OdpovědětSmazatKdo ví ;-)
Smazat