
Inteligence je schopnost jedince se adaptovat na prostředí. Naše civilizace nám mění prostředí pod rukama a my se na něj sotva stíháme adaptovat. Evoluce už dneska není co bývala. Zaostává, pokulhává. Vzniká rozpor mezi tím, co po nás požaduje okolí (podněty) a našimi vnitřními cíli, potažmo akcemi, kterými na podněty reagujeme. Jsme vystaveni protichůdným tendencím a vzniká v nás napětí, neklid - neuróza. Začínáme se bránit nám přirozenými mechanismy, jako je např. popírání reality a rozvíjí se úzkost, tedy strach z budoucnosti, nebo deprese, tedy strach z minulosti. A není nám známý smysl, proč zrovna reagujeme takovým “negativním” způsobem.
V
tomto kontextu působí definice inteligence poněkud paradoxně.
Používáním vlastní inteligence se dopouštíme něčeho, co nám
nakonec škodí - vytváříme sociální prostředí, podmínky pro
sebe navzájem, tlak, požadavky, čehož výsledkem je frustrace z
neustále nenaplňovaných (a objektivně nenaplnitelných)
očekávání.
Inteligencí
k úzkosti a depresi na věčné časy a nikdy jinak.
Ale
co když má i taková deprese a úzkost smysl? Co když se jedná o
evoluční adaptaci a nikoliv o nežádoucí vedlejší jev
vyplývající z chemicko-strukturalních vlastností mozku? Jak je
to třeba s tím počasím? Včera bylo hezky. Všechno šlo tak
nějak samo a ještě zbyla spousta času na to příjemné a zároveň
užitečné. Byl to takový velmi inteligentní den. Dokonalá
adaptace na prostředí a možnosti, které nabízelo. A ještě před
pár dny? Ošklivo, že by psa ven nevyhnal. A tedy u někoho úzkost,
u někoho jiné projevy, ne vždy tak dramatické, ale u všech
snížená akceschopnost.
Co
když je to schválně? Co když nás to má chránit?
Představte
si svého nahrbeného, polo opičího, prapředka, který sedí v
jeskyni a venku se pračerti žení. Má špatnou náladu, je mrzutý.
Je v takovém stavu, že se mu nikam nechce. I když má hlad. I když
už se to s těmi dalšími poloopicemi nedá vydržet. Pořád
by si jenom vybíraly vši a to i tomu nejotrlejšímu opičákovi za
chvilku leze na nervy. Ale ven nepůjde. Zůstane, protože jeho
předci taky zůstávali a proto přežili. Tak se tato tendence k pasivitě
za nepříznivých podmínek zapsala do jeho genů a on je tímto
způsobem adaptovaný. Ten, kdo neměl úzkost z toho, co se děje
“venku”, vyrazil a už se nevrátil. Umrzl, nebo se stal snadnou
kořistí hladových predátorů. Ta zima může být ještě dlouhá,
tak se radši nehýbej a nic nedělej. Mozek nedává žádné
podněty k aktivitě. Šetři síly, to je jediná rozumná
strategie, protože aktuálně stejně nejsou žádné zdroje potravy
k dispozici. Jediné, co dokáže paralýzu zajištěnou úzkostí
překonat, je obrovská agrese z hladu. Pak je Homo Opicoidus schopen
vyrazit shánět potravu i za cenu velkého rizika. Už mu totiž nic
jiného nezbývá.
Zvíře,
které se nebojí, je mrtvé zvíře.
S
tím strachem ale
odsud
posud.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji Vám za vložení komentáře.
Tomáš Pour