Když se snaží ve školách motivovat “zlobivé”, tedy nesoustředěné, tedy disociující (upadající do světa své fantazie, ztrácející kontakt s realitou) děti k tomu, aby se zapojovaly do aktivity třídy a tedy aby vzdělávací proces byl alespoň trošku účinný, tak nemají moc možností. Metoda ostrakizace, kdy děti rozdělím do dvou (nebo více) táborů a ty “hodné” dám do jedné škatulky a zlobivé do jiné a tím jakoby vytvořím prostředí, kde budou ty nepozorné děti motivované k tomu se dostat do škatulky těch hodných, tím, že odměnou pro ně bude jakýsi přesun jejich obrázku na nějaké tabuli hamby z místa Z do místa A. Z jako Zlobivci a A jako Andílci. V takovéhle metodice nevidím pro dítě vůbec žádný motivační mechanismus. Podle mě ani žádný neexistuje. A navíc. V tomhle se začne uplatňovat prokázaný mechanismus sebenaplňujícího se proroctví. Protože je dítě označeno za zlobivé, tak se zlobivým skutečně stane, protože díky označení za zlobivé se k němu ostatní tak chovají. Co nebylo ještě dotaženo v jeho transformaci ke zlobivosti předtím, tak tímto způsobem je zdokonaleno ad absurdum. Stroj na perfektně zlobivé děti. Ale je mi jasný, že učitelé nebo učitelky a ostatní lidé, kteří přicházejí do styku s dětmi už ve stavu, v jakém je rodiče zformovali, nemají moc možností. Tak alespoň pro svůj dobrý pocit, že něco dělají, dělají nesmysly. Nůžky mezi "zlobivými" a "hodnými" se tak jenom víc a víc rozevírají.