Vánoce jako psychóza s hádankou

V sobotu jsem potkal v Libereckém dinoparku bizardní postavu z obrázku. Prvoplánově jsem jej pojmenoval Prasanta. Stal se z něj můj symbol vánoc a napadlo mne napsat, jak to každoroční blouznění na mne působí. Symbolicky byla v té expozici vedle Prasanty také pramarie s praděťátkem v prajesličkách. To ovšem bylo bez (ne)slušivé červenobílé pračepičky. Naštěstí.

Prasantova hádanka: Je to pod jehličnatým stromem pod papírem, co je to?

a) Vánoční dárek b) Hřib podpapírák c) Dítě, které rozbalilo všechny dárky d) Bezdomovec o vánocích

Neznásilňujte děti čertem, prosím

Blblblblblblblbázen je každý, kdo si myslí, že strašit děti může mít jakýsi výchovný efekt, nedej bože, že by to byla velká legrace. Koncept hodného a zlobivého dítěte je pro život a výchovu stejně užitečný jako učit děti tomu, jak si vylepšovat život heroinem. Koncept, před kterým děti nemohou v běžné české rodině uniknout a jsou jím tak mateny a traumatizovány.

Dítě stojí před čertem, mikulášem a v lepším případě i andělem. Nic z toho mu nedává smysl. U rodičů má být v bezpečí a teď najednou tohle. Bytosti, které se celý rok neobjevily, jsou najednou zase tady. Jak se dá na něco takového připravit? Nijak. Paralyzující stres je tak v mžiku na světě. Několik minut absolutní nejistoty. Odnese mne ten čert nebo neodnese? Ztráta rodičů je pro dítě ekvivalentní vlastní smrti. Stejný prožitek, stejné emoce, stejná hrůza. Je to traumatizace, při které může dojít v krátkém čase k disociaci, tedy k úniku z reality do fantazijního světa. Jak psychoanalytici tvrdí do světa, ve kterém se dá přežít. Únik z reality, ktera je neúnosná a nezpracovatelná. Dítě před čertem může prožít stejnou transformaci své psychiky jako někdo, kdo je vystaven hrůze znásilnění. V mozku se při obojím děje totéž.

Retro školka na Kamčatce

Slyšel jsem vyprávění o mateřské školce v odlehlých končinách. A možná ne tak odlehlých. Posuďte sami. Učí tam taková jedna paní učitelka. Její metoda výchovy a učení v mateřské školce je dovednost předávaná z generace na generaci. V té školce učila už její máma a kdyby tenkrát byly mateřské školky, tak by tam už učila i její babička a máma babičky a tak dále. Řemeslo předávané z generace na generaci davá těm mladším generacím výhodu. Mají na co navazovat, nedělají začátečnické chyby a chovají se důvěře lidí v jejich okolí. Mají důvěru klientů svých předků, kteří stejně jako jejich rodiče chodí již několik generací k těm, kteří se již několikátou generaci osvědčují. To je v našem vyprávění sice idilická, ale pokroucená představa, kterou potřebujeme zasadit do reality a poněkud narovnat.