Tak už to pochop. Chápeš to? Tak proč to
zatraceně nechceš pochopit? Nechápu, že nechápeš.
Představte si svůj mozek. Nebo můj a nebo mozek
kohokoliv jiného. Třeba vaší partnerky nebo úhlavního
nepřítele, sousedovic Toníčka. Myslíte si, že můžete pochopit
vše, co se v něm děje? Tak proč se o to pořád snažíte?
Všichni se o to snažíme. Obzvlášť v těch nejvypjatějších
situacích. Když nám ujede tramvaj před nosem. Když nám partner
po stopadesáté nezvedne (nebo nepoloží, co je správně?) prkénko na záchodě. To si říkáme, že
nám to snad už musí dělat schválně a snažíme se přijít na
ono perverzní uspokojení, kterého se tím snaží dosáhnout. Šéf
chce další nesmyslnou tabulku. Další součet čísel vydělený
jejich počtem. Furt něco. Proč? Nechápu, nechápeš, nechápeme …
Podívejme se na to selským rozumem. Pro
zjednodušení budeme předpokládat, že v tom mozku máme ono
slavné řečové centrum. Bla bla kortex. Ta část hmoty v naší
hlavě, která tvoří slova. Tak nějak to nejspíš přibližně
je. Badatelé se lidem dívali do hlavy a našli to tam. To se dá
pochopit a proto jim věříme.
Ale pozor! Ta část mozku, která je zodpovědná
za vytváření slov, je menší, než části ostatní. Možná ani
ne dvacetina celkového objemu orgánu naší moudrosti generuje
souvislý tok slov, tedy řeč. Co to znamená?
Slova nepoužíváme
jenom proto, abychom mluvili a tedy se dorozumívali s ostatními.
Často je používáme k tomu, abychom mluvili sami se sebou. Vedli
své nekonečně zacyklené monology, hodnotili svět okolo sebe a
snažili se nacházet nějaká racionální východiska z našich
nelehkých životních situací. Když se nám v hlavě honí slovní
halucinace, říkáme tomu myšlení, když usneme, tak se objeví
další, většinou obrazové halucine, kterým říkáme snění.
Obojí vnímáme jako skutečnost, protože nám to startuje
intenzivní emoční prožitky a ty jsou vždy skutečné. Protože
neskutečné vlastní emoční prožitky neexistují.
Naše vnitřní skutečnost je dokonce skutečnější než okolní
realita, kterou při prožívání našich vnitřních halucinací
pomíjíme, protože se zdá méně skutečná. Nevidíme, neslyšíme,
myslíme.
Rozdíl mezi vnitřními monology a sněním je
ten, že obrazovou fantazii nemáme tendenci racionálně hodnotit.
Při slovních představách, přemýšlení, hodnotíme, hledáme
pravdu. Ta nepřichází a tak se za ní ženeme jako oslík za
mrkvičkou. Argumenty a témata našich myšlenek se v bleděmodrém
opakují a po chvilce se točíme na místě jako pejsek za svým
ocáskem. Ceníme zuby, štěkáme, jsme uřícení, myslíme si,
jaký z nás musí jít strach. Ten, kdo to pozoruje, se s pocitem
děsu, směje.
Proč to nefunguje? Proč máme pocit, že slova
jsou tak mocná a ve skutečnosti jsou většinou spíš duševně
nemocná?
Racionální odpověď hledejme v řečovému
centru, resp. ve zbytku mozku. V mozku je spousta dalších center a
necenter pro plnění ostatních životních aktivit. Nejen žvatlání
a tlachání. Z toho plyne, že řecová funkcionalita je jenom
částí, dokonce menší částí. Schopnost vyjadřovat se slovy
nezabírá nejspíš ani desetinu toho, co dokáže náš mozek
svojí aktivitou vyjádřit. Některé věci prostě slovy
nevyjádříme, ani kdybychom svůj mozek na míchu postavili. Ještě jednou. Logika
jsou převlečená slova a jako taková je reprezentována řečovými
centry, která jsou menší, než zbytek prožitků, které je náš
mozek schopen zachytit.
A protože řečové centrum je tak malé, tak
vše, co se budeme snažit popsat slovy, tedy pochopit, bude vždy
příliš abstraktní, zjednodušené, metaforizované, prostě
neskutečné. Obzvlášť ve vztazích k lidem okolo nás to má
devastující následky. Když se je začneme snažit chápat, tedy
reprezentovat naším řečovým centrem, tak je přestaneme
prožívat. Je to paralela Heisenbergova principu neurčitosti pro
kvalitu vztahu. Čím víc se snažím vztah pochopit, tím hůř jej
prožívám a naopak. Protože řečové centrum je menší, než
ostatní části mozku, tak nikdy nedokáže pochopit život tak, jak
jej dokážeme prožít, když aktivujeme i ostatní části nám
evolucí nadělené hmoty neuronů.
To, co prožíváme nemůžeme pochopit. Nebo
alespoň ne bezprostředně v těch vypjatých situacích, do kterých
se ve vztazích dokážeme dostat.
Cesta ven z kruhu? Přestat přemýšlet, potom i
mluvit. Tím dostanou prostor k aktivitě i ostatní centra našeho
orgánu prožívání života jako třeba centrum slasti, centrum
sluchu atd. Poté teprve prožijeme smysl jakéhokoliv našeho
vztahu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji Vám za vložení komentáře.
Tomáš Pour