Pravděpodobnost nula nula nic

Založil jsem diskusní a podpůrnou skupinu pro oběti narcisů. Do skupiny během dvou dní vstoupilo osmnáct osob. A hned se stalo něco naprosto nečekaného. Krátce po sobě se ozvaly dvě členky skupiny s tím, že si myslí, že ve skupině je přítomná jejich bývalá (obě byly pro onoho narcise bývalky) sokyně v lásce (možná u vztahů s narcisy by se mělo spíš říka sokyně v závislosti). 

Protože se se ozývají lidé z celého Československa, tak pravděpodobnost, že se mezi těmi stovkami sejdou dvě oběti téhož člověka, byla nula, nula, nic. O to kdyby se člověk snažil, tak se mu to nepovede. A stalo se. Bylo to jako vyhrát v loterii ale né hromadu peněz, nýbrž ranec dluhů, které si někdo nesl z nechtěně zprostředkovaných, vzájemných vztahů.

Ač do této diskuzní a podpůrné skupiny mohou pouze osoby, které prokázaly osobním rozhovorem, že jsou skutečnými obětmi, tak příběhy, ve kterých figuroval stejný narcis, na první pohled nevykazovaly podobnost, aby se daly spojit (nejspíš proto, že všechny takové příběhy jsou si v podstatě podobné až moc). Po upozornění jsem si oba příběhy představil vedle sebe a vše do sebe začalo najednou zapadat. Jako vzor a jeho obraz v zrcadle. Kostra příběhu a základní proporce byly v obou vyprávěních identické, ale vůči sobě symetricky převrácené. Stejné události, ale v obou jakoby si protagonosté vyměnily role. V matematice se tomu říká permutace. Kolikrát můžete P postav rozmístit do R rolí, tolik je způsobů, jak historii zamotat tak, aby se v ní nikdo nevyznal, vina pozbyla smyslu a pachatelé unikli povinnosti napravit své činy a přestat páchat další zlo. Tak funguje propaganda všeho druhu. 

Stejné činy, stejné události, stejné postavy. Král z jednoho příběhu byl bídným červem v tom druhém a princezna z jednoho byla ježibabou tam za zrcadlem. Snad jen ten šašek zůstal stát na místě a už ani necinkal rolničkama ve zkamenělém úžasu. Jestli se mi to celé nezdálo, tak jsem toho šaška musel hrát já. Jakobych najednou viděl současně do dvou paralelních vesmírů, ve kterých se odehrávala historie se společným začátkem a koncem a při tom v obou šla přesně opačnou cestou.

Jak se v tom zorientovat a přitom nesoudit? Nijak. Obsah těch příběhů je nepodstatný. Čím víc se do nich budete nořit, tím méně budete vnímat realitu. Čím více oba vesmíry trvaly na své jedinečnosti, tím více energie (tedy zloby) musely generovat na své prosazení a zviditelnění. Místo obracení pozornosti k sobě je veškerá síla investovaná do udržování “mojí” pravdy. To je samo o sobě narcistická konstrukce. Oběť se stává tím, čím sama trpí. Prosazování vlastní pravdy jenom odvádí pozornost od snahy vedoucí ke zklidnění vztahů. Když prosazuji svůj příběh, nezbývá mi už žádný prostor pro prožití své viny, osvobození se od všech příkoří. Nemohu se tak svého příběhu pustit a jít dál. Sám se tak propadám do bludu a přestávám být akceschopný i v té části svého života, na které mi zatím ještě záleží.

A kdo na tom celém profituje? No přeci narcis samotný. Všichni účastníci se baví jenom o něm. Má svojí pozornost a na světě existují minimálně dvě jeho oběti, které na něj nedokáží přestat myslet a velkou část své mozkové kapacity dedikují na to, aby bobtnaly svůj příběh, jehož je on součástí. Kdyby to dokázal, tak by se od srdce zasmál. Dvě oběti, které by mohly být přirozenými spojenci, se perou a ten třetí se směje. Proč by se nesmál, když se pořád vše točí kolem něj. Jako kolem mimina.